Žena.cz - „Miláčku, jsem HIV pozitivní…“
Publikováno: 10:40 | 7.7.
Vyšlo v žena.cz, 20.12.2007. Mám pro vás malé nahlédnutí do života afrických žen nakažených virem HIV. Víte, jak žijí? A víte, že i vy máte šanci jim pomoci?
Region Karas, jih Namibie. Chráněná dílna „Wake Centre“ a v ní padesát pracujících, převážně žen nakažených virem HIV. Vyrábí se tady hračky, vyšívané dekorační předměty, módní doplňky a ozdoby z pštrosích skořápek a korálků. K dostání jsou i v Čechách.
Dárky z Afriky
Chráněnou dílnu „Wake Centre“ provozuje na jihu Namibie společnost Člověk v tísni od roku 2004. Padesátka místních lidí tady vyrábí ozdoby a dekorační předměty vycházející z tradic kmene Namů a Křováků, žijících v polopouštních oblastech jižní Namibie. Výrobky jsou k dostání v obchodním domě KOTVA v Praze v Revoluční ulici (www.nama.cz). „Díky tomuto obchodu a především díky jeho budoucím zákazníkům bychom mohli v budoucnu nabídnout práci ještě více lidem v jižní Namibii, a tím pomoci rodinám v oblastech, kde je každý pátý nakažený virem HIV,“ říká Kristina Urbanová, která v České republice koordinuje prodej výrobků. Spolupráci s Člověkem v tísni navázala před rokem a půl.
Poprvé v Namibii
Zkušenosti s fungováním dílny a obchodu má z vlastního podnikání, provozuje obchody s dárky a bytovým designem. Poprvé do Afriky odjela na začátku letošního roku s touhou zkvalitnit sortiment vyráběného zboží a více zefektivnit práci místních lidí. „Moje tehdejší představy byly ryze manažerské, s odstupem času jsem ale musela svůj pohled poněkud přehodnotit. Když jsem byla v Africe poprvé, nedokázala jsem pochopit, že pokud někdo za něco dostává peníze a dostává je včas, uložené úkoly nejsou hotové. Vlastní zkušenosti z Namibie a rozhovory s našimi pracovníky v komunitním centru mě dovedly ke zjištění, že místní lidé potřebují jiný přístup. Pochopila jsem, že chtít po nich všechno to, s čím jsem přijela, bylo jako chtít po slepém, aby viděl. Nebylo to v jejich možnostech, chtěla jsem moc.“
Přesto se lidem z Člověka v tísni řada věcí podařila. Pracovnice v dílně se naučily lépe zacházet se stroji, pracují rychleji a kvalitněji. Větší je také výběr látek, z nichž se dá zboží vyrábět. A větší by mohla být v budoucnosti i dílna – pokud bude po výrobcích poptávka, Člověk v tísni nabídne práci dalším lidem nakaženým virem HIV.
Smrt? Je daleko...
Asi se teď ptáte, jaké to je podílet se na chodu firmy o padesáti zaměstnancích, zasažených smrtelnou chorobou? „Náročné, ovšem zároveň ohromně motivující,“ říká Kristina Urbanová. Zaměstnanci se v dílně střídají, nikdy nepřicházejí do práce všichni najednou. Kristina k tomu s úsměvem dodává: „Naštěstí. Všichni jsou hrozně emotivní a žádají si hrozně moc pozornosti. Když jednoho pochválíte, musíte pochválit i druhého, třetího a další, jinak by si to brali osobně. Ženy mezi sebou neustále mluví a švitoří. Stačí kolem nich projít a klidně i několikrát denně uslyšíte svoje jméno, jak komentují každé vaše počínání.“
....a nemluví se o ní
Podle Kristiny je to neoddělitelnou součástí mentality zdejších žen, které se velmi zaobírají momentálními emocemi, časté jsou u nich také každodenní mohutné emoční výkyvy. Vztek, láska, úsměvy, pláč, optimismus, rozladění, strach. To všechno je v dílně na denním pořádku. Řeči o tom, že jsou ženy nevyléčitelně nemocné, v dílně slyšet nejsou. Horizont několika let nebo spíš desítek let je v mysli Afričanek téměř nepředstavitelný. Ani panice ze smrti nepodléhají. Nemají tedy důvod hovořit o tom, jaké to bude, až budou umírat.
Navíc jen málokterá žena se ke své nemoci otevřeně hlásí. Stydí se. A hlavně bojí. „Muži z jihu země často odcházejí hledat práci na sever nebo do jiných oblastí Afriky, kde se sexuálně stýkají s jinými ženami a odtud potom přenášejí virus HIV na svou manželku. Ta samozřejmě infikuje i dítě a v tu chvíli je nakažená celá rodina. Muži bohužel nehledají vinu u sebe, ale obviňují právě své partnerky. V mnoha rodinách kvůli tomu dochází k domácímu násilí. Ženy jsou obvykle vyštvány i z vlastní rodiny a jejich další život je velmi obtížný, obzvlášť pokud nemají práci,“ líčí Kristina.
Promluvila a...
Mezi smutnými příběhy se čas od času najde i pozitivní. Třeba příběh Pietry. Stejně jako tisíce dalších žen, i ona se bála o své nemoci promluvit. Dlouho mlčela a nevěděla, jak na to, až jednou rozvěsila všude po bytě lístečky s příběhy dalších žen a s informacemi o AIDS. Přítel je objevil, přečetl, bez přemlouvání se nechal testovat a zjistil, že je stejně jako Pietra HIV pozitivní.
Nemoc je nerozdělila. Naopak. Sblížili se a společně teď přemýšlejí, co dál. Říct to rodičům? Jak? A není lepší mlčet? Co si myslíte vy? Za jakých okolností byste řekla o své nemoci rodičům a příteli? A co byste poradila Pietře? Má promluvit nebo udělá lépe, když bude mlčet?
Kromě zakoupení namibijských výrobků můžete přispět k rozvoji dílny i prostřednictvím veřejné sbírky "Namibie - ztráta imunity" (číslo účtu 62266226/0300, ČSOB).
