Sky - Kousek Namibie si můžete od léta koupit i v Praze
Publikováno: 10:58 | 7.7.
Vyšlo v časopisu Sky,leden 2007. Ne, že byste se stali přímo vlastníkem půdy, ale tradiční výrobky kmene Namů a Křováků prodává v obchodě Nama organizace Člověk v tísni. Jak výrobky vznikají, proč se vozí do Čech a jaká je mise v Namibii jsme si povídali s její koordinátorkou, Kristinou Urbanovou.
Člověk v tísni provozuje v pražské Kotvě obchůdek Nama s rukodělnými výrobky z Namibie. Jak tento nápad vznikl?
Obchod v Kotvě jsme otevřeli letos v červenci, protože jsme potřebovali pro výrobky z naší chraněné dílny najit dlouhodobý odbyt. Zřízení stálého prodejního místa se nabízelo jako nejvhodnější varianta. A v Kotvě proto, ze nám nabídly výhodné podmínky za nekomerční nájemné a to pro nás, jako pro neziskový sektor, hraje velkou roli. Náš obchod je součástí rozvojového projektu v Namibii, kde Člověk v tísni od roku 2004 provozuje komunitní centrum a chráněnou dílnu. Cílem projektu je podpora lidí zasažených HIV, AIDS a TBC v oblasti Karas, která se nachází na jihu Namibie.
Virem HIV je nakažena minimálně pětina populace, dalším problémem jižní Namibie je obrovská nezaměstnanost, se kterou se potýkají i zdraví lidé. Kvůli všudypřítomné poušti a polopoušti nemají lidé co pěstovat a velmi obtížně hledají prostředky na živobytí. Člověk v tísni je v podstatě jediná humanitární organizace, která je v těchto obtížných podmínkách schopná projekt udržet delší dobu.
Jak se to povedlo vám?
Tak to je několik věci nejednou. Určitě by projekt nevznikl bez pomoci MPSV, který projekt financuje a zaštituje. A dalším podstatným faktem je elán lidí, kteří do projektu nějakým způsobem zapojili (ať zaměstnanci nebo dobrovolníci) a pochopili, že svět se netočí jen kolem všudypřítomného konzumu a že životy těchto lidí leckdy mohou záviset třeba i na přírodních podmínkách nebo sociální struktuře společnosti... Velké úsilí projektu určitě věnovala Kateřina Kašová, která misi vlastně zakládala. Mimo řady dalších faktoru, v tom z mého pohledu určitě lidská houževnatost hraje velkou roli. Pro Vaši představu, jak projekt vznikl. Podle statistik a průzkumu se vybral jeden z nejchudších slamu v tomto regionu, slam Tseiblaagte ve městě Keetmanshop. V centru slamu jsme vybudovali komunitní centrum a chráněnou dílnu Wake Centrum. V dílně zaměstnáváme především lidi z rodin postižených HIV/AIDS a TBC, svobodné matky a lidi pečující o sirotky, jejichž rodiče zemřeli na HIV/AIDS. Součástí projektu je ale také psychosociální podpora a osvětová činnost, kterou zaměřujeme na prevenci při ochraně před AIDS. Často se tam lide potýkají i s takovým problémem jako je alkohol.
Kde lidé v zemi s tak vysokou nezaměstnaností berou na alkohol peníze?
Problémy s alkoholem jsou částečně způsobeny nízkou úrovní vzdělanosti v namibijské populaci a mentalitou místních lidí. Jsou zvykli žít především současností a hodně prožívají momentální emoce. Proto pro ně pomáháme pořádat nejrůznější osvětové semináře, naši pracovníci chodí mezi lidi a místní naopak mohou přijít do našeho komunitního centra. Změny ale přicházejí velmi pomalu, protože podmínky k životu jsou tam nepředstavitelně obtížné. Alkohol je jediné dostupné zpestření všedního života obyvatel a průvodním jevem řady kriminálních činů. Situaci lidí v Namibii je ale třeba brát v širších souvislostech.
Proto jsem se rozhodli založit přímo ve slumu chráněnou dílnu, která může přispět alespoň některým z nich ke slušnějšímu životu. Na začátku jsme je museli naučit, jak z dovezeného materiálu a pomocí strojů výrobky zhotovit, protože před tím nikdy nic podobného nedělali. Nyní, po čtyřech letech už je ve Wake Centru poměrně zaběhnutý režim, na vzhledu výrobků pracují profesionální designéři a zboží má svou kvalitu. Výrobky pak prodáváme přímo v Namibii a vozíme je také do Česka.
Vozíte výrobky do Čech, nechystáte se expandovat i do dalších zemí?
Podařilo se nám vyexpedovat jednu zakázku s prodejcem výrobků z chráněných dílen ve Španělsku, plánujeme také spolupráci s jinými evropskými partnery. Protože je celý projekt velmi rozsáhlý, jeho obchodní stránku jsme v podstatě začali řešit až v letošním roce. Krok za krokem ale postupujeme.
Dá se na takovém projektu vydělat, resp. pokryjete prodejem výrobků náklady na výrobu?
Na prodeji výrobků zatím moc nevyděláváme.V současné době je chráněná dílna dotovaná především českým ministerstvem práce a sociálních věcí. Ale pro projekt, v současné situaci, není zisk jedinou prioritou. Do budoucna bychom chtěli, aby projekt byl finančně soběstačný a nezávislý. Postupně ale výrobu i možnosti prodeje rozšiřujeme a z toho vyplývají i větší tržby. Na aktivitách v Namibii se může podílet i česká veřejnost prostřednictvím sbírky "Namibie - ztráta imunity”.
S čím se při provozování Wake Centra potýkáte?
Lidé v Namibii především přemýšlejí jinak, než na co jsme zvyklí my, Evropané. Rozdíly v mentalitě jsou dány celou řadou kulturních a společenských faktorů, odlišným historickým vývojem země, její geografickou polohou... Místní lidé nejsou příliš zvyklí moc přemýšlet v souvislostech. Jak už jsem řekla, žijí tím, co je teď, a neuvažují nad tím, co bude zítra. Když dostanou plat, velmi rychle ho utratí, většina z nich není schopna šetrného hospodářství . V práci si jen odsedí hodiny, za které chtějí dostat zaplaceno. Když si myslí, že dostali málo, začínají stávkovat.
Učíme je tedy i hospodařit, poskytujeme jim i půjčky, na které mají splátkový kalendář. Pomáháme jim s kontakty s úřady, protože nevědí, jaké mají práva, ani jaké se k tomu vážou povinnosti. Vývoj v jednotlivých rodinách pak sledujeme dlouhodobě.
Jak stávky řešíte?
To je hodně emotivní situace. Většinou se pak shromáždí místní novináři, na počátku se nikdo moc neptá po našich argumentech. Při poslední stávce v naší dílně jsme víceméně byli označeni za viníky my. Pak následuje dlouhé jednání s úřady i novináři. Musíme jednat a mluvit opravdu velmi opatrně, abychom si obhájili naše postoje. Lehce bychom totiž mohli byt nařčeni z rasismu.
Stávkuje se většinou kvůli vyšším platům, i když u nás mají v práci podmínky jako málokde v jižní Namibii. Vysvětlujeme jim, že tržby za zboží musí pokrýt režii Wake Centra, náklady na materiál, dopravu, stroje, a nejen jejich platy. Nakonec to vždy pochopí, ale za půl roku jsou schopní to zopakovat znovu. Stále hledáme takové mantinely spolupráce, aby se tyto stále stejné situace neopakovaly.
Je třeba reálné jim materiál prodávat, aby se chovali jako „podnikatelé“?
Postupně se snažíme jít i tímto směrem, chceme aby dílna byla soběstačná, aby každý stál na vlastních nohách, je to ostatně i účel humanitární práce obecně. Nemůžeme tam zůstat deset dvacet let. Snažíme se hledat aktivnější jedince, s nějakými organizačními schopnostmi a autoritou, učit je, aby si například i tu dílnu mohli řídit sami.
Jak tam lidé berou vás, „bílé Evropany“?
Místní úřady i vláda nás respektují, vybudovali jsme si svou prací dobré jméno. Stejně tak u místních lidí si musí člověk respekt zasloužit. Ale i do těchto vztahů se promítá mentalita Namibijců, která je hodně postavená na emocích. Stačí jeden člověk, který pracovníky strhne ke stávce a oni jdou za ním, aniž by přemýšleli o argumentech. Druhý den jsou ale schopni projevit lítost, nad svým počínáním. Obecně vzato myslím, že oni se naučili respektovat nás a my zase je. Ale sama od sebe vím, ze vztahy mezi našimi zaměstnanci a námi nejsou založeny jen na profesionální úrovni. Přes veškeré emotivní napětí, které někdy vzniká, tam jsou vzájemné vztahy hodně lidské a někdy až dojemné.
Mohla byste říci, že pobytem na misi jste se naučila naopak něco od Namibijců, co by Vám obecně změnilo nějaké postoje?
Člověk se naučí vyjednávat a být velmi trpělivý. Namibijci jsou hrozně citliví na to, jak se k nim chováte. Někdy třeba nemáte dobrou náladu, ale i tak musíte být pozorní, osobní, ptát se na to, jak se cítí… A musíte stejně přistupovat ke všem, nesmíte někoho zvýhodňovat, hned si toho všimnou a cítí se dotčeně. To je kolikrát hodně náročné. Člověk se tam naučí jiným zvyklostem, toleranci k jiné kultuře, nesnaží se dosáhnout cíle za jakoukoli cenu.
Nemáte problém motivovat místní lidi ke spolupráci?
Podstatné je se nějakým způsobem včlenit do tamního společenství. Oni jsou schopni se nechat úžasně namotivovat, pokud jste momentální součástí dílny. Mají radost z každé pochvaly a snaží se vyjit vstříc. Slyší na osobní kontakt a uznání. Ale sejde z očí , sejde z mysli, a oni nejsou schopni si vytvářet pracovní motivace sami. To se pak někdy odrazí na kvalitě finálního výrobku. Evropské manažerské poučky tam nefungují, jiná kultura zkrátka vyžaduje jiný přístup k lidem.
Jak moc jsou ovlivněni evropskou, potažmo americkou kulturou?
Evropskou, respektive americkou kulturu znají z reklam, někdy z televize. Něco ze znaků této kultury si převzali, například o postavení ve společnosti rozhoduje značkové oblečení nebo typ auta. Kdo má lepší triko a džíny nebo vlastní lepší auto, je v kolektivu uznávanější.
Paradoxní je, že se můžete procházet chudým slamem, kde se o sebe opírají přístřešky z různých materiálů, pro vodu se musí chodit k centrálnímu zdroji, ale před „domem“ stojí džíp. Auta jsou v Namibii hodně drahá, stejně jako benzin, ale někteří jsou kvůli tomu schopní se zadlužit na celý život.
Není tam třeba boom, že by mladí odjížděli hromadně za lepším do města?
Je těžké hledat nějakou budoucnost. Sama jsem o tom kolikrát přemýšlela, že kdybych se tam narodila, tak v čem ji hledat? My řekneme, aby vydělali nějaké peníze a odjeli pryč za lepší prací, ale oni nejsou naučeni takhle uvažovat. Ono to pro ně není tak jednoduché, takže většina z nich zůstává. Ale výjimky jsou, jako všude.
Ale zase příklad z naší dílny. Máme tam šikovného kluka, který je hodně tvůrčí, má organizační schopnosti, pořádá různé fotbalové turnaje apod. Když jsme hledali někoho na vedoucí pozici v dílně, tak nás napadl on. Nabídli jsme mu tu možnost. Staral by se zaměstnance dílny, její chod, měl by samozřejmě i víc peněz. On ale po rozmýšlení řekl, že asi ne, že by tam musel být každý den. To je celkem typické.
Jak taková mise funguje?
Každá zahraniční mise se skládá z pracovníků, kteří působí přímo na místě a lidí, kteří ji koordinují z Prahy. V Namibii projekty organizují a řídí dvě pracovnice Člověka v tísni Zdenka Haukova a Dagmar Fouskova, na aktivitách v Praze se podílejí další dvě koordinátorky, já a Martina Novotná. Naší oporou je Jiří Plecitý, který se zaměřuje na Afriku v širším měřítku. Do zahraničí vysílá Člověk v tísni pracovníky minimálně na rok a půl, v kratším čase by se nestihli zapracovat a samostatně řídit projekty.
Jací lidé se hlásí na místa dobrovolníků?
Jsou to třeba lidé, kteří píšou diplomku na podobné téma, ti si náklady většinou hradí sami. Vyjedou pomáhat, sbírají data pro práci. U těch se rozhoduje na základě životopisu a pohovoru. Ale u klasických zaměstnanců se dělají i psychotesty.
Podle mě se dříve hlásili především dobrodruzi a nadšenci, ale teď začínají mít zájem i lidé např. s manažerskými zkušenostmi. Bez ohledu na to, že práce je to velmi zajímavá a inspirativní, vnímám, že je čím dál více lidi, kteří mají energii, čas a hlavně touhu být užiteční nejen sami sobě, ale i ostatním. Důležité je odjet na misi s čistou hlavou a ne tam jet řešit vlastní problémy. Také si musíte zachovat určitý odstup a nedoufat, že tím zachráníte svět.
