Reflex - V KEETMANSHOOPU
Publikováno: 15:19 | 23.6.
Vyšlo v Reflexu, 6.12.2007. „Tradiční hodnoty mizí a autorita stařešinů se vytrácí. Bohužel – nové hodnotové žebříčky, v nichž by mělo patřičné místo vzdělání nebo stálé zaměstnání, se teprve vytvářejí,“ popisuje ZDEŇKA HAUKOVÁ (29) problém většinové namibjské populace. Absolventka fakulty sociálních studií řídí komunitní středisko v hlavním městě regionu Karas – jednoho z nejzaostalejších v zemi.
Už během studia jsem hodně cestovala. A také jsem začala pracovat pro organizaci Člověk v tísni. Věnovala jsem se péči o takzvané vyloučené komunity. V podstatě jde o zprostředkování služeb a příležitostí ke kvalitnějšímu životu, které společnost nabízí zanedbaným, nevzdělaným nebo jiným způsobem znevýhodněným skupinám. Po škole jsem spojila příjemné s užitečným a odjela jako profesionální terénní sociální pracovnice na Filipíny a potom do Malajsie. Teprve tam jsem si uvědomila, že život v České republice není středem vesmíru, že by bylo fajn, kdybych měla příležitost dělat práci, jež mě baví, s lidmi, kteří jsou na tom ještě hůř než u nás. Do Namibie jsem odjela vloni v březnu a nejspíš, pokud se nestane nic fatálního, tam zůstanu až do konce příštího roku.
Nenápadná bída
Po zkušenosti s jihovýchodní Asií mi nejdřív Namibie přišla jako úplně normální země. Ve městech (především ve Windhoeku) jezdí parádní auta, je tam vyřešená infrastruktura, z koloniálních časů se zachovaly krásné budovy ... Také v ekonomických tabulkách vypadá země dobře. Má velké nerostné zásoby i atraktivní turistické lokality, v posledních letech se na slušnou úroveň vyhoupl i HDP a díky tomu Namibie vypadla ze seznamu těch nejchudších. Málokterý turista, pokud vůbec nějaký, však zahlédne její odvrácenou tvář. Navzdory různým programům pozitivní diskriminace tvoří střední a vyšší vrstvu bělošská menšina (potomci německých kolonizátorů a bílí Afrikánci) a osmdesát procent většinového obyvatelstva žije v nepředstavitelné bídě. V Namibii je přitom draho, dokonce i pro nás. Ceny v supermarketech jsou tam porovnatelné se západní Evropou a spíš s tou dražší částí, zeměmi, jako je třeba Dánsko.
Liduprázdná země
Namibie je obrovská – víc než desetkrát větší než Česká republika – a má pouhé dva milióny obyvatel. Obrovskou rozlehlost všeho umocňuje skutečnost, že horizont tu nečlení žádné hory, žádné výškové budovy, žádné zalesněné plochy ... Kam se podíváte, vidíte do obrovské vzdálenosti a ten ohromný prostor navozuje neskutečný pocit svobody.
Karas, jeden ze šestnácti krajů, v jehož hlavním městě Člověk v tísni působí už od roku 2003, leží až dole na jihu. Na území větším než naše republika žije jen sedmdesát tisíc obyvatel, z toho asi dvacet tisíc přímo v Keetmanshoopu. Všude kolem je jen poušť a polopoušť, pěstovat se tu nic nedá a lidé žijí z chovu hospodářských zvířat. Krávu tu nenajdete, tu by suchá tráva neuživila, ale malým stepním kozám nebo ovcím stačí.
Region je hodně zanedbaný jak ze strany namibijské vlády, tak i mezinárodních nevládních organizací.
Člověk v tísni je jedinou nevládkou, která tu pracuje. Wake Centre – naše středisko – leží v nejchudší části Keetmanshoopu, v největším a nejubožejším ze čtyř místních slumů jménem Tseiblagte. V dobách, kdy měli zemi ve správě Jihoafričané (a zavedli i tady apartheid), to byla oddělená čtvrť jen pro černé. A tak je to dodnes. My tu dostali zdarma k používání jednu z mála zděných budov, původně snad hospodu. Kromě kanceláře sociální pracovnice, která všem příchozím pomáhá řešit běžné starosti (od osobních problémů přes jednání s úřady a příjem sociálních dávek až po zprostředkování zdravotní péče), tu provozujeme dvě chráněné dílny, kde si ti nejpotřebnější mohou vydělat na živobytí, a mateřskou školu pro jejich děti, jež se odpoledne mění v družinu pro ty starší, školou povinné.
Léčba, která škodí
K největším problémům zdejších obyvatel patří kromě bídy především AIDS. S virem HIV žije (podle ofi ciálních údajů) dvacet procent dospělé populace a vymírání lidí v produktivním věku nechává bez prostředků stále víc dětí odkázaných na péči různých babiček a vzdálených příbuzných.
V porovnání s ostatními africkými zeměmi mají pacienti nadprůměrné možnosti, každý má nárok na zdravotní péči, ve státních nemocnicích téměř bezplatnou. Přesto – pro většinu chudých je překážkou i relativně zanedbatelný vstupní poplatek několika dolarů. Od roku 2003 se v Namibii začalo s antiretrovirální léčbou, což je obrovský úspěch, ale bez důrazu na prevenci a zlepšení ekonomické situace nemocných to není řešení. Nesoulad mezi životními podmínkami a léčbou je totiž tak obrovský, že důsledky jsou opačné, než by měly být. Lidé, kteří nemají dost jídla, nejsou schopni vyrovnat se s vedlejšími účinky léků a další problém způsobuje jejich nárazové užívání.
Aby se virus udržel na kontrolovatelné úrovni, museli by nemocní brát léky pravidelně, celý život. Jakmile vysadí, virus zmutuje a přestává na ně reagovat. Neúplná léčba je bohužel v Namibii častá a k podobnému jevu dochází i v případě tuberkulózy. Ta se tím pádem stává neléčitelnou.
Pokud jde o naši práci, pro léčbu nemocných nemůžeme udělat víc, než že jim pomůžeme zprostředkovat testování, školit je a dohlížet na jejich léčbu. V našich dílnách ale dostanou šanci postavit se na vlastní nohy ekonomicky.
Vyrábějí vyšívané dečky, tašky, peněženky ... Celkem zaměstnáváme šestačtyřicet lidí, z toho tři muže. Ti brousí skořápky pštrosích vajec, jež dostáváme z nedaleké farmy, a jejich kousky pak ženy používají jako surovinu k výrobě přívěsků, náušnic, řetízků a dalších ozdob. Tyto naše klienty neplatíme tolik jako nezbytný personál, který zajišťuje provoz střediska, ale dostávají úkolovou mzdu. Nejšikovnější z nich si dokážou vydělat i patnáct set dolarů měsíčně, minimum bývá zhruba pět set. Dalších dvě stě až tři sta dolarů zpravidla dostávají jako příspěvky, pokud mají v péči nějaké děti svých zemřelých příbuzných. Z toho už se dá přinejmenším přežít a nemít hlad.
Kdo koupí, pomůže
Lidé, s nimiž pracujeme, patří ke kmeni Nama, který na jihu převládá. Než je apartheid uzavřel v osadách, žili jako lovci a sběrači. Pomáhat jim je někdy dost náročné. Za apartheidu se nesměli vzdělávat a placeni byli jen v naturáliích, takže nějaké plánování, natož finanční, nemají v povaze.
Počet míst v našich dílnách je omezený, ale snažíme se alespoň zlepšit technologii i kvalitu výrobků a rozšířit prodej. Něco prodáme přímo v Namibii, ale většina výrobků putuje do Prahy. Kromě různých etnografi cky zaměřených obchůdků se suvenýry, kam dodáváme takzvaně do komise, máme od července také samostatnou prodejnu ve třetím patře obchodního domu Kotva a na adrese www. nama.cz prodáváme i přes Internet.
Protože kromě našich klientů v dílnách přicházíme do styku i s dalšími lidmi postiženými virem HIV, často s rozvinutým onemocněním, jimž už jde vysloveně o život, otevřela naše mise i sbírku nazvanou Ztráta imunity. Účet číslo 62266226/0300 je zřízen u ČSOB. Pokud by se někdo rozhodl přispět, umožní nám to pomoci i lidem, kteří strádají v prostředí, jaké si většina z nás ani neumí představit.
Vybrané a rozšířené texty této rubriky nabízí kniha Na vandru s Refl exem
